Na kole z Kadaně úbočími Doupovských hor

Nádherný cyklistický výlet nás provede zpola zapomenutou a opuštěnou krajinou na východním úpatí Doupovských hor, při samých hranicích nepřístupného vojenského újezdu Hradiště. Krajina kdysi plná života se v 2. polovině 20. stol. výrazně vylidnila a přestože některé vesničky se pohybují na pokraji zániku,  pole často zarostla a sady zplaněly, stále je tu krásně. Místa „blíže k civilizaci“ nabízejí zajímavé památky, zcela unikátní je krása Želinského meandru na dosah od průmyslové „krajiny“ severně od Ohře. Výlet je i díky své délce určen spíše zdatnějším cyklistům, možnosti občerstvení se naskýtají až v jeho druhé polovině.

Kadaň, žst. – Úhošťany 4 km – Kojetín 12 km – Kadaňský Rohozec 17 km – Chmelištná 24,5 km – Mašťov 28,5 km – Radonice 33,5 km – Vilémov 36 km – Hradec 43 km – Želina 46 km – Kadaň, žst. 48 km

Naše tipy

Hůrka – pestrá krajina v okolí Zvoníčkova a Vlkaně, výhledy na Úhošť

Sedlec – vodní nádrž a  ráj rybářů na dohled od vojenského cvičiště, okolní melancholická, opuštěná krajina

Mašťov – historické podhorské městečko

Želinský meandr – neporušené přírodní scenérie meandru Ohře

Od nádraží v Kadani jedeme po silnici, doprovázené žlutou a zelenou značkou vlevo a stále přímo až k mostu přes Ohři. Odsud se otevírají skvostné pohledy na historické centrum města, jehož návštěvu bychom si neměli nechat ujít, na opačné straně vidíme vysoký ocelový železniční viadukt. Za mostem odbočíme vpravo a držíme se modré značky, která silnici opouští a začíná stoupat cestou mezi zahrádkami. Po chvilce již vede po okraji pole a dovede nás do malé vsi Kadaňská Jeseň. Dáme se vlevo a po silnici vpravo a dojedeme do Úhošťan. Vpravo od nás můžeme pozorovat výrazné panorama tabulové hory Úhošť.

Na svahovité Náves vesnice Úhoštany zdobí přes 300 let stará Úhošťanská lípa, vysoká 30 m, o obvodu kmene 340 cm,  původně gotický kostel sv. Havla ze 14. stol. byl v letech 1772-75 přebudován pozdně barokně. Sledujeme zužující se silničku a cyklotrasu č. 35, stále stoupáme, za námi se otevírají pěkné výhledy. Míjíme místo, kde stávala ves Zvoníčkov (dříve Männelsdorf), z jejíchž domků kdysi roztroušených po obou stranách silnice se dochovala pouze v zeleni ukrytá  ruina jednoho ze statků.  Mezi oběma světovými válkami zde žilo okolo 100 obyvatel. Po odsunu Němců se již ves nepodařilo zcela dosídlit, zanikla začátkem 60. let.

K periférii Kojetína

Přehoupneme se přes hřeben a čeká nás příjemný sjezd milou krajinou, míjíme turistický rozcestník Nad roklí, projedeme Vlkaní a členitou krajinou dorazíme na kraj Kojetína.

Malá ves Kojetín leží přímo na vých. okraji vojenského újezdu Hradiště. Její osud poznamenal nejen odsun německého obyvatelstva (do té doby zde stabilně žilo 200–300 obyvatel, dnes asi 15), ale zejména zřízení vojenského výcvikového prostoru. V letech 1953–61 byl Kojetín jeho součástí a původně byl zahrnut i do tzv. třetí etapy vyklizení Doupovska. Nakonec úplné zkáze unikl, přesto jej demolice silně poznamenaly. Pravděpodobně v blízkosti r. 1969 zbořeného kostela stával smírčí kříž (výška 79 cm, šířka 69 cm), dnes přemístěný na okraj cesty v záp. části vsi. Součástí Kojetína bývaly i vsi Růžová (Rosengarten) a Ratiboř (Rodbern), jež zůstaly uvnitř vojenského prostoru a zanikly, a ves Vlkaň, z níž se dochovalo pouze pár původních domů.

Od Kojetína nás čeká krátký terénní úsek – při příjezdu do vsi odbočíme vlevo a po asi 100 m na cestu vpravo. Před osamělým domem se cesta stáčí vlevo, spolu s ní překonáme pole a zarostlé louky na kraji lesa a stále držíme přibližně přímý směr. Cesta není příliš používaná, přesto je vcelku výrazná a dobře sjízdná. Po pravé ruce se objeví louky s remízy, mírně se stáčíme vlevo po okraji lesa a již pod sebou vidíme obří pustnoucí areál kravínu ve Žďově, ke kterému sjedeme. Zde opět začíná asfalt, projedeme Žďovem až do Háje, kde se dáme po silničce dvakrát vpravo. Podruhé se přiblížíme i k  trati do Kadaňského Rohozce, jehož nádraží vidíme před sebou (viz níže). My však těsně před přejezdem odbočíme vlevo a vjedeme do vsi.

Malá ves Kadaňský Rohozec je pod dnešním názvem známa až od r. 1945; původně se jmenovala pouze Rohozec, v 18. stol. dostala přívlastek „český“ (Böhmisch Rust) – to pro odlišení od nedalekého Německého Rohozce (dnes Podbořanský Rohozec). Po odsunu Němců v letech 1945–46 byl Rohozec díky výhodné poloze na křižovatce cest a u železniční trati alespoň z poloviny dosídlen (na rozdíl od většiny vsí v okolí), po zřízení vojenského prostoru Hradiště začátkem 50. let však opět následoval pokles obyvatel. Dochovalo se zde několik původních statků. Na potoce Liboci sz. od vsi začíná tzv. Vintířovský kanál, pokračující přes Žďov až do Vintířova. Napájel vodou několik vodních mlýnů (odtud německý název Gr. Mühlbach), dnes již zaniklých.

Sev. od vsi leží konečná stanice železniční trati z Vilémova, postavené r. 1904. V minulosti pokračovala dalších 8 km do města Doupov, tato část zanikla r. 1954. Stanice v Kadaňském Rohozci je dnes zcela bez osobní dopravy, příležitostně je využívána k překládce vojenských transportů a v nákladní dopravě (dřevo).

Pokračujeme po silničce vzhůru, jsme na samých hranicích vojenského újezdu. Přijedeme na křižovatku, silnička přímo vede k vodní nádrži Sedlec (rybářský revír), my se držíme vpravo a stále stoupáme. Nenecháme se překvapit, pokud se vpravo od nás objeví vojenská bojová vozidla, projíždíme podél cvičiště řízení bojových vozidel Tureč a tábořiště Sedlec. U další křižovatky vidíme pevné vojenské objekty, v dálce vojenskou pozorovatelnu a celé údolí potoka Liboc, který odvodňuje kalderu Doupovských hor, v níž leželo i město Doupov.  Držíme se vpravo a na další křižovatce hned vlevo (přímo bychom dorazili do Mašťova a náš výlet si tak zkrátili). Jak nás upozorňují cedule, stále jedeme po hranici vojenského újezdu, na další křižovatce se držíme vpravo, nyní již jasně rozeznáváme starou vojenskou silnici, která byla postavena pro přesun těžké vojenské techniky od nádraží v Podbořanech a která se vyhýbá všem sídlům. Dnes je přes svou šířku téměř nepoužívaná a na mnoha místech ve velmi špatném stavu.  Za hradbou stromů se ukrývá téměř zaniklá osada Konice.  Poprvé je písemně zmiňována r. 1169, kdy patřila cisterciáckému klášteru v Mašťově, špatné časy ji potkaly ve 2. polovině 20. stol. – v letech 1945–46 bylo vystěhováno původní německé obyvatelstvo a mnoha novým osadníkům se sem nechtělo. Navíc začátkem 50. let byly Konice zařazeny do nově vzniklého vojenského prostoru a zcela vysídleny. V r. 1960 došlo k vyčlenění z tohoto území, v té době však stály pouze čtyři původní domy.

Přes „tankodrom“ do Mašťova

Vojenská silnice je dále v opravdu špatném stavu, plná výmolů a děr, na kole přesto bez problémů sjízdná. Na křižovatce odbočíme do vsi Chmelištná.  Ve 2. polovině 20. stol. nastal velký úbytek obyvatel, spojený s demolicí opuštěných domů. Na bývalé návsi stojí opravená kaple z r. 1793 se zvoničkou, rybník, okolo několik velkých statků, částečně též opravovaných. Zajímavý je koňský dvorec.

Sledujeme cyklotrasu č. 35, pěknou členitou krajinou dorazíme až do městečka Mašťov, možná rádi využijeme služeb místní restaurace.

Příjemné podhorské městečko Mašťov (605 obyvatel) se poprvé zapsalo do historie díky nepříliš zdařilé lokaci cisterciáckého kláštera z r. 1192. Po sporech se zdejším panstvem mniši  již r. 1197 z Mašťova odešli a založili klášter v Oseku. Na začátku 15. stol. se Mašťov stal bohatým tržním městečkem. Dařilo se řemeslům, na obdélníkovém náměstí, z něhož vycházely ulice do všech světových stran, se konaly pravidelné trhy. Nad městem stál od konce 13. stol. hrad, později přestavěný na zámek (dnes dětský domov) .  V r. 1564 zahájila činnost latinská škola, v r. 1580 špitál pro chudé a sirotky, ve 12 domech se vařilo pivo (další pivovar byl na zámku), zdejší slad se vyvážel do Saska. Před bitvou na Bílé hoře drželi panství  Štampachové – Jan Jindřich Štampach v r. 1619 v Mašťově hostil „zimního krále“ Fridricha Falckého, což se nezapomnělo a Štampachové přišli o veškeré jmění.

Ve své době se rozšířilo úsloví „Strach před Mašťovem“ – vázalo se na události z let 1713–14. Tehdy postihla obec morová rána a na Mašťov byla uvalena přísná karanténa. Tři čtvrtě roku nesměl nikdo z Mašťova ven ani dovnitř. Obyvatelé přežili jen díky tomu, že z okolních vesnic přinášeli lidé potraviny a nechávali je ležet na okraji městečka.

Město ale neopouštěla ani smůla na požáry, ve 2. polovině 19. stol. se v Čechách dokonce pořádala sbírka na pomoc postiženému Mašťovu. Posledními šlechtickými majiteli se po r. 1845 stali Černínové z Chudenic. Po 1. světové válce bylo město zanedbané, a když se trochu vzpamatovalo, zasáhla tvrdě hospodářská krize. Až 12. května 1945 dorazila do  Mašťova Rudá armáda – ta zde zůstala do podzimu a operovala v Doupovských horách, které se staly jedním z posledních útočišť jednotek SS. Následoval odsun Němců, návrat původních obyvatel i příliv nových osadníků. V r. 1953 přišla další vlna nových obyvatel ze zrušených obcí v důsledku zřizování vojenského výcvikového prostoru Doupovské hory. Přesto Mašťov i nadále trpí periferní polohou a hledá způsoby soužití a symbiózy s vojáky z nedalekého vojenského prostoru.

Historické jádro bylo v r. 2003 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Středem je Náměstí, obklopené souvislou zástavbou patrových maloměstských domů. Mezi nimi objevíme i pěkné stavby, pro něž je  typická kombinace zděného přízemí a hrázděného patra.  Kostelní ulice stoupá ke kostelu Nanebevzetí P. Marie, v jehož sousedství stojí pohřební kaple Mladotů, vybudovaná v r. 1806 v přechodném barokně-empírovém slohu. Pod silnicí směrem k vojenskému újezdu asi 350 m záp. od obce lze najít 79 cm vysoký a 77 cm široký smírčí kříž se zaoblenými rameny a šikmou rýhou na přední straně. Cesta od něj pokračuje k židovskému hřbitovu, poslední připomínce kdysi početné židovské komunity (hřbitov objevíme na konci cesty vpravo nad osamělým stavením). V obci bývala i synagoga (zbořena r. 1960) a židovská škola.  Hřbitov snad pochází již z 15. stol. Velmi jej poničili nacisté, od té doby chátrá.

Zdejší silničky s minimálním provozem a pěkná krajina z této oblasti dělají pravý (dosud neobjevený) ráj cyklistů. Z Mašťova míříme do Radonic (možnosti občerstvení) a dále do Vilémova. Na původním náměstí (dnešní obec bývala městem) stojí pěkná pozdně barokní radnice a pěkný trojiční sloupz 18. stol.  V areálu hospodářského dvora jz. odsud stojí nedávno opravený, avšak veřejnosti nepřístupný zámek. Ještě dále od centra najdeme hlavní památkovou dominantu, jíž je velký, původně renesanční kostel sv. Mikuláše ze 16. stol., upravený v 18. stol. U kostela stojí velká kamenná kaple ze 16. stol. Areál doplňuje fara. Na hřbitově je mimořádně hodnotný renesanční náhrobek Viléma z Doupova z r. 1568.

U radnice odbočíme vlevo, přejedeme koleje a brzy nás čeká ves Zahořany. Vpravo vidíme velký areál statku, vlevo za rybníkem se tyčí mohutné torzo historické třídírny uhlí dolu Prokop s komínem.

Pokračujeme po silničce rovné jako přímka, v dáli vlevo se tyčí Vintířovský vrch s poutním kostelem, vpravo vidíme Vinařský rybník. Jeho plocha a pobřežní rákosové porosty byly jako významná ornitologická lokalita okolí byly vyhlášeny přírodní památkou. Ves Vinaře upoutá pěknou návsí s rybníčkem,  hodnotná je usedlost čp. 16, pozornost zaslouží i unikátní holubník.

Projedeme Vinařemi, držíme se ukazatelů na Kadaň. U hlavní silnice se setkáme se zelenou značkou- krátce jedeme po hlavní přímo, poté spolu se značkou odbočíme na polní cestu (spíše vyježděné koleje) vpravo.

Variantou našeho putování je pokračovat přímo po silnici – ve velmi řídkém porostu ve stráni vpravo od silnice se nachází unikátní přírodní památka Sluňáky (3,27 ha, vyhlášená r. 1966). Zahrnuje skupinu zajímavých balvanů. Balvany křemenců, křemitých pískovců a slepenců druhohorního nebo třetihorního stáří mají nápadně ohlazené ovětralé plošky a četné prohlubně. Název lokality je odvozen od lidového označení křemenců.

Ohře, Želinský meandr…

Přes malou ves Rokle můžeme pokračovat stále na Kadaň, po chvilce se napojíme na hlavní trasu. Pokud sledujeme zelenou značku po polní cestě, podjedeme mohutný proud drátů vysokého napětí a přibližně přímo míříme ke vsi Hradec. Převážná část zástavby je novodobá.

Při ústí potoka Rokelky do Ohře v poloze Na pokladě (Stará ves, Staré hradiště) na rozsáhlém ostrohu s téměř kolmými srázy se prostírá výšinné opevněné sídliště již z doby eneolitu. V pozdní době bronzové byla akropole opevněna hliněným valem. Vše bylo zdokonaleno v pozdní halštatské a hlavně ve starší době laténské – tehdy se hradisko stalo významným mocenským centrem středního Poohří. Plocha trojdílného hradiska byla nadále opevňována a patrně jako pevnost Lučanů využívána ještě ve střední a mladší době hradištní (9.–10. stol.). Zaniklo velkým požárem. Dnes jsou zde patrné výrazné stopy v terénu, nejvyšší val dosahuje ode dna příkopu výšky až 13 m. Část areálu byla rozorána. Severně od vsi, v blízkosti Ohře, se nachází rekreační areál Hradec s několika vodními plochami, autokempem, restaurací, sportovišti a chatovou osadou.

Stále se držíme zelené značky, přejedeme koleje a míříme k zarostlé stráni, prudce spadající k Ohři. Z několika míst se otevírají nádherné výhledy na Želinský meandr, neporušenou přírodní scenérii v těsné blízkosti průmyslové oblasti. Přírodní památka zahrnuje 5 km dlouhý úsek údolí Ohře těsně pod Kadaní – od Želiny u Kadaně až po Nechranickou přehradu. Skalnaté kaňonovité údolí je prakticky poslední zachovalou ukázkou původního charakteru střední Ohře. Na jediném místě v sev. Čechách zde žije užovka podplamatá, pozorována byla vydra říční.

U křižovatky zelenou raději krátce opustíme, chvilku jedeme po hlavní silnici a na první křižovatce odbočíme vpravo na Želinu, nyní již doprovázeni cyklotrasou č. 207 a od přejezdu opět i zelenou značkou.

Samotná ves Želina leží v malebné poloze na pravém břehu Ohře, mírně mimo naši trasu. Naše trasa nás zavede k jedné z nejcennějších památek okolí, jíž je  kostelík sv. Vavřince. Původní svatyně, dnešní presbytář, je pozdně románská stavba z poloviny 13. stol. s půlkruhovou apsidou na vých. konci, na severu rozšířená o gotickou sakristii. Vyšší gotické dvojlodí z konce 13. stol. má tvar nepravidelného lichoběžníku, navíc proti presbytáři výrazně širšího. V září 1960 svatyně vyhořela, z lodi zbyly jen obvodové zdi, zničen byl i původní strop. Kostel měl být zlikvidován (kromě nejcennější románské části), nakonec k tomu nedošlo. Nejhodnotnější kusy původního zařízení byly převezeny do Národní galerie (pozdně gotické sochy) a kadaňského muzea (oltář), ostatní zanikly při požáru. U svatyně je opuštěný starý německý hřbitov. Vedle stojí velmi pěkná budova fary s mansardovou šindelovou střechou a bývalá škola.

Od kostelíku se již otevírají pěkné pohledy na Kadaň, stále sledujeme značení, projíždíme chatovou osadou, sjedeme k řece, podjedeme železniční viadukt a přijedeme k nám již dobře známému mostu přes Ohři, odkud nás pouze krátký úsek cesty dělí od kadaňského nádraží, kde jsme náš výlet začali.